Proč jsem blokovala pochod "Hnutí pro život"
Byly jsme součástí, protože práva nejsou samozřejmá. Protože svoboda rozhodovat o vlastním těle se nebrání sama. Protože každý hlas a každá přítomnost se počítá. Dívám se do starých blankytně modrých očí. Nemrkají. Strnulá laskavost, která dokáže říct ty nejkrutější věci – protože už k jejímu srdci nic nedoléhá. P omáháme, nesoudíme. Ptá se mě, proti čemu protestuju. První překvapení: nejde o protest proti něčemu, ale za něco. Za právo na interrupci v Ústavě. „A víte, že tím přicházíte o život věčný?“ „Ne, já si to nemyslím.“ Druhé překvapení. Moje odpověď ji zaskočí. Nečeká, že věřící může stát na straně práva rozhodovat o vlastním těle. „Zabíjíte život v těle matky!“ „A kolik matek zemřelo, protože byly donuceny donosit mrtvé plody? To vám líto není?“ Třetí překvapení. Neví, co odpovědět. Kamarádka ji raději odvádí k průvodu. Nemám sílu zapojit se víc. Je to moje první zkušenost. Sbírám sílu od druhých – a je to tak v pořádku. Je nás tu spousta. Stovky, možná tisíc...